2.Kapitola
Letiště Upottery,Anglie 5.červen 1944
Konečně je
to tu. Nenávratně se blíží náš skok do prázdna, a to pouze s padákem, puškou
a plnou polní. Je to hrůza vědět, že za 24.hodin můžeme být už mrtví. Společně
s chlapama z naší čety si připravuji plnou polní a padák. Do startu
zbývá poslení hodina a půl a věšina chlapů má zatím trochu lepší náladu.
„Až spadnu
na to území těch hulibrků, tak teprve tam poznaj kdo je to Brian White. V
americe mi už můžou stavět památník.“
Dušuje se White.
„Nedělej se.
Na tebe když vystřelí jednou němec, tak se mu vzdáš a povíš jim i to co nevíš, vole.“
Uzemnuje ho Billy Smith. Mimochodem Whiteovo letadlo dostalo přímý zásah
z AA děla a nikdo na palubě nepřežil.
Náš čas vypršel. Nasedáme do Dakot. Ještě před nátupem na
palubu dostávme řadu prášků, proti nevolnosti v letadle. Stejně mi
v letadle bylo zle, ne kvůli nevolnosti, ale proto že jsem neůstále myslel
na to koho ve Francii ráno ještě uvidím živého. Jestli ještě ráno vůbec budu
živ. V našem letadle se mnou letěli mimo jiných také Franzen, Marlow, Smith
nebo třeba desátník Beckhard. Nevím, jak to bylo v ostatních letadlech, ale
vtom našem po celou dobu letu nikdo nepromluvil. Až najednou někdo potichu
řekl.
„Tak, hoši, všichni
sme v prdeli, už jsme nad Francií.“
Kdesi nad
normandií,Francie 6.červen 1944 01:25
Poslední momenty ticha, pak už jsme
jen cítily a slyšely ty hrozné otřesy. Okénkem Marlow zahlédl, jak nějaká
střela zasáhla letadlo vedle nás. To se rozlomilo v trupu na dvě půlky a
hořící vojáci z něho padali ven. Příšerný pohled a moje první bližší
setkání se smrtí. V tu chvíli se rozzářilo červené světlo.
„Vztyk!“
„Zkontrolujte
si výstroj!“ řval
na nás poručík Bartell.
„Třináct
dobrý!“
„Dvanáct
dobrý“ A tak to pokračovalo až do jedničky. Potom
si už jen pamatuji jak jsem padal, padal a v tu chvíli jsem si nepřál nic
jiného, než dopadnout někam mimo stromy.
„Hlavně se
nepřichytit někde na strom, hlavně né na strom.“ Řikal jsem si potichu. Měl jsem štěstí, dopadl jsem
na mýtinu a nikde žádný němec. Rychle jsem se kolem sebe rozhlédl a skutečně
nikde nikdo. Rychle jsem se zbavil padáku, chopil jsem se pušky a pomalými
kroky jsem šel hledat někoho, z naší čety. Američana jsem uviděl hned na konci
mýtiny. Byl tam rybník a v něm plavalo tělo nějakého desátníka. Radši jsem
šel dál. Všude kolem se to hemžilo němci a zdržovat se na tom jednom místě, nebylo
to nejlepší řešení. O kousek dál jsem měl trochu větší štěstí, když jsem
objevil nějakého vojína. A také v tu chvíli jsem zabil prvního němce. Když
jsem uviděl vojína který tam právě bojoval s nějakým němcem. Jednoho už
vojín, jenž se jmenoval Pooh, jak jsem později zjistil, již zabil, než jsem
přišel. Byl rovnou přede mnou a ke mně stál zády takže mě neviděl. Potichu jem
zamířil a jedna dávka z mého Thompsonu do jeho hlavičky udělala své.
„Dík,už sem
myslel že to mám za sebou.“ Děkoval
mi vojín.
„A kam
patříš, že sem tě nikdy neviděl.“ řikám.
„82.výsadková,
a ty?“
„101. Rota
D“
„No to se to
kurva pomíchalo, nevíš kde to sme?“
„Ne, ale
radši se budem držet při sobě a pokusíme se najít někoho dalšiho.“ Znělo to jako dobrý nápad tak, jsem
šel. Ušli jsme asi sto metrů a před námi najednou mýtina s AA dělem.
„Co
ted,kurva, co ted?“ řekl
jsem polohlasem
„Vobejdem
to, jenom my dva je nezvládnem.“ Namítal Pooh, ale já jsem byl jiného
názoru.
„My je dáme,
vojíne. Hele, plán je následující, ty to opatrně obejdi zleva a zahaj krycí
palbu, já si vemu na starosti frontální útok.“ Chudák,
byl docela vyděšený, ale to my byly vlastně všichni. Jak se tak přemystoval na
levý bok, dofal jsem aby ho němci neuviděli. Naštěstí neuviděli. Tři zlý proti dvoum dobrejm. Dal jsem mu pokyn
ke krycí palbě a jakmile jsem uviděl, že se němci otočily směrem
k Poohovi, vyrazil jsem. Zbyl tam jen jeden německý voják a toho jsem
střelil do nohy a následně dorazil ranou do břicha.
„Nekoupils
to.“ šeptám na Pooha
„Ne, sem
v cajku.“
„Tak deme
někoho vod nás najít.“
Po chvíli hledání na mně známý hlas houknul z
křoví
„Blesk“
„Bouře“ odpověděl
jsem. Byl to Francis.
“No nazdar, je
potěšující vidět zas nějakou známou tvář, a kdo je tohle?“ ukázal na Pooha
„To je vojín
Pooh z 82.výsadkový, narazil sem na něho cestou. Tys nikoho zatim
nenašel?“
„Ne, vy jste
první tváře který jsem viděl. A co tady dělá mladej z dvaaosmdesátý?“
„Při seskoku
se to pomíchalo, asi jsme na špatnym místě.“
„A vy
víte,kde to můžeme bejt?“
„Nepraštil
ses při seskoku do hlavy?“
„No,dobře.
Tak pudeme dál, nebo co se bude dít?“ Šli
jsme asi třicet minut tiše po takové prašné silnici. Na nikoho jsme přitom
nenarazili. Až najednou u takové odočky jsme narazili na jiné tři vojáky. Jen
jednoho z nich jsem však poznával.Byl to Billy Smith.
„Zdar Bille,
sem rád že tě vidim.“ říkal polohlasem
a s viditelnou úlevou Francis
„Potkali
jste nějaký němce?“ zeptal se
jeden z těch mně neznámých, když se k nám přiblížily.
„Ne, zatim
sme měli štěstí ale to se nás nebude držet navěky.“ říká Francis a dodává
„Jo a hoši
nevíte takle náhodou, kde to doprdele sme?“
„Ne. Zatim
nic, ale třeba bude dál po cestě nějakej ukazatel.“ ukončil trialog Smith Ušli
jsme společně kolem 200 metrů a zjevil se před nami ukazatel.
„Neuville. Kde
to ksakru je? Nemá někdo baterku?“ tázal
jsem se jich. Ozval se Francis
„Já mám“
„Dej ji sem“
Ihned jak mi ji dal, vytáhl jsem z kapsy
mapu a posvítil na ni.
„No to sme
v pěkný prdeli pánové, to je kousek za Saint mere Eglise. Takže za pět
hodin máme ujít nějakejch deset až čtrnáct kilometrů.“
„No to teda
máme co dělat.“ řekl
jeden z těch desátníků co přišli s Billem.
„No, to se
asi budeme muset rychle pohnout. Jo a jak se menujete?“ kývl na ty dva Francis
„Desátník
Wells.“ odpověděl jeden a druhý se
k němu přidal
„vojín Wyman.Tak
dem d....“ Nestihl to
doříct protože mě okamžitě popadl Franzen a zatáhl do křoví okolo silnice.
„Ticho, slyšim
nějaký zasraný němce.“ Chvíli
jsem pozorně poslouchal a slyšel jsem je také. Dvě minuty jsme v tom křoví
leželi, nikdo z nás nevydal ani hlásku, zbraně připraveny a všichni byly
ve střehu. Najednou nám před očima prošlo přibližně deset německých vojáků. Nikdo
ani nedýchal, zbraně v pohotovosti ale troufnout si na ně, na to nikdo
z nás neměl odvahu. Konečně kolem nás prošli, bez toho aby si nás
všimli.
„No, tak co
všichni čumíte dem.“ Zavelel
Smith. A my šli.
Poblíž Vierville
,Francie 6.červen 1944 06:30
Když nás
šest šlo těmi lesy a silnicemi, tak se mi zdálo, že všichni tam pochcípáme. Že
nás přece musí evidentně objevit nějací němci. Neobjevily. Za celých těch šest
hodin jsme narazily akorát tak na sedm mrtvých paragánů, kteří viseli na stromě
nebo se utopily dřív než si stačili přeříznout šnůry od padáku nebo sundat
těžkou plnou polní která je utopila. Také jsme narazili na pár hořícich Dakot. Ale
němci se nám naštěstí jako-by, vyhybali.
„Ani nevíte,
jak vás rád vidim,hoši.“ říkal
mě, Francisovi a Smithovi s neskrývanou radostí Joe Clowe když jsme se
dostali na shromaždiště.
„Vy volové, kde
se flákáte. Už jsem myslel že vás dostali.“ Smith
mu na to odpovídá
„Vysadili
nás u St.Mere Eglise a zas tak rychle sme sem sprintovat nemohli.“
„Jo, mě
shodili taky na docela špatnym místě, ale až St. Mere Eglise, tak blbě sem na
tom nebyl.“ V tu chvíli přišel velitel naší roty
Dennis Werker
„Jsem rád že
jste to přežily ale nesmíme ztrácet čas, naše četa dostala za úkol vyčistit Vierville.“
Šli jsme kilometr po
prašné silnici až k takovému kopci ze kterého bylo město krásně vidět. Náš
velitel Dennis Werker nám přikázal zůstat dole a sám se šel porozhlédnout na
kopec.
“Mg-42!!“ Zařval. Ovšem on zareagovat
včas nestačil. Dávka z kulometu mu urvala obě nohy.
„Kryjte
se!!“ řval na
nás poručík Bartell. Werker tam zůstal ležet. Znohou se mu rinula krev, která
stékala až dolů. Chroptěl tam, z těch pahýlů, jenž dříve nazýval nohama se mu
řinula krev a nikdo nemohl nic dělat. Kdyby někdo z nás byt jen vykokukl, s
největší pravděpodobností by mu dávka z kulometu urvala hlavu. Bartell se
přirčil a tentokráte tišeji řekl.
“Jsou nějací
dobrovolníci na útok?“ Nikdo
se nepřihlásil.
„Vás pět.“ ukázal na mě, Hrapa, Francise,
Stona a Stocka.
“Vobejděte
to zleva, zatím si najděte nějaký kryt ale nestřílejte. Ostatní se přesunou
napravo a zahájíme krycí palbu. Až ji uslyšíte, tak je obejděte a zabte všechno
co se tam hne. Děte.“ Já jako
seržant jsem je měl vést.
„Tamle, vidíte
ten padlej strom, Harp, Stone, Francis, běžte tam a hlavně nevystrkujte ven
palice. Budete nás krejt ze zálohy. Já se Stockem pudeme do tý díry po minometu
a provedeme samotný útok. Ví všichni co maj dělat?“ Nikdo nic neříkal.
„Na tři. Raz,
dva, tři. Pohyb.“ V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Běžel
jsem co to jen šlo. Když jsem se kouknul na ostatní, tak na tom byly asi tak
stejně. Konečně jsem přeběhl tu silnici a všichni byly na svých místech. Zaslechli
jsme palbu.
„Hej Greene
co to s tebou, kurva je?“ lomcoval
se mnou Stock.
„Nic sem
v pohodě.“
„Slyšíš tu
střelbu? To musí bejt kycí vod Bartella.“
„Jo snad máš
pravdu, deme.“ Vyrazili
jsme. Pobíhali jsme od krytu ke krytu až jsme je měli krásně před sebou. Ti tři
za kmenem stříleli, Bartellova banda taky střílela a já se Stockem jsme byly za
dvěma němcema.
„Jone, vem
si toho za kulometem, jasný?!“
„Jasný“
„Tři, dva, jedna,
ted!“ Dvě
rány, dva mrtví. Bartell a moje skupina vyšli z krytů a šli se
podívat na Werkera. Než jsme sundali ten kulomet, tak vykrvácel.
„Kurva, kurva,
kurva!! Kdyby sme se k němu dostali dřív!“
vztekal se Francis.
„Kdybysme ho
vodtad vodtáhli dřív, tak by zařval i ten kluk co by ho zachranoval. Kruci!“ řekl Bartell.Čtvrt
kilometru za tímto místem bylo město, jenž jsme měli ten den osvobodit.
Vierville. Den
první.
Vierville,Francie
6.červen 1944 08:45
Dále po
prašné silnici naše četa dorazila k St. Marie du mont.Bartell,který nám od
té neštastné chvíle velel.
„Do příkopu,
děte do příkopu, můžou mít ve vokně kulomet.“
Asi šedesát metrů
před námi byl veliký dům s až nápadně otevřeným oknem.
„Francis, Marlow,
Stock a já půjdeme tou silnicí. Ostatní půjdou přes pole. Zabte všechno co se
tam bude hejbat a hlavně se nenechte zabít. Velet vám zatim bude seržant Cole. Pohyb.“ zavelel Bartell a všichni se
rozprchli ze silnice.
„Pohyb, vyčištete
to ve dvojicích barák po baráku.“ Křičel
na všechny z dálky Bartell. Viděli jsme ho, jak vybíhá společně
s Francisem ze svého úkrytu a rychle postupovali kryt po krytu,dům po
domu. Tak jsme vyrazili vpřed také my. Já jsem měl s sebou desátníka
Jamese Climea. Vběhli jsme do prvního domu. Čisto. Druhý dům. Čisto. Už jsme se
chystali vyběhnout na ulici a padnout do dalšího domu, když vzduchem prosvištěl
výstřel a desátník Bernitt padl k zemi.
„SNIPER!!!“ řval Cole na všechny
z domu naproti
„Všichni
vypadněte z tý zasraný ulice!!!“ Na ulici zůstal už jen Robert Bernitt s
průstřelem hlavy. Padl na záda, a tak bylo dobře vidět jak mu střela urvala
levou stranu tváře.
„Kde je ten
sráč, viděl ho někdo?“
„Myslim že
je v tom baráku na konci ulice.“ odpověděl
Gramerovi Harp. Potom jsem jen viděl, jak se připravuje na první akci Gramerova
bazuka. Krycí palba, jedna střela a pak se půlka domu rozpadla.
“Dobrý, je
po tej svini.“ Přišel jsem tedy opatrně na ulici. Když
na mě nikdo nestřílel, dal jsem pokyn i Climeovi. V dalším domě zaregistroval
Clime jakýsi pohyb a prý i nějaké hlasy. Skrčil se tedy, vytáhl a odjistil
granát a otevřeným oknem ho hodil dovnitř. Ozval se ohlušující výbuch a co se
stalo pak, na to do smrti nezapomenu. Vykopl jsem dveře a v rohu místnosti
byl mladý manželský pár s dítětem. Pán okolo třicítky měl utrženou pravou nohu
a ruku. Jeho žena na tom byla o poznání hůře. Nejenže granát ji utrhl
končetiny, ale nějaký šrapnel ji roztrhl břicho a další zasáhl krční tepnu. Na
místě vykrvácela. Ale to dítě. Ještě tři měsíce po této události jsem se budil
uprostřed noci celý zpocený hrůzou. Přibližně šestiletý chlapec měl amputované
čtyři prsty na ruce od šrapnelu z granátu a bylo celé od krve.Plakal,
sténal a objímal svou, již mrtvou matku. Byl to neskutečně surový obrázek. Roh
celý od krve a na podlaze utržené končetiny.
„No,doprdele.“ řekl jsem. Slzy jsem měl
na krajíčku a jak jsem se podíval na
Cimea, tak ten se rovnou rozplakal. Ten pohled na tu místnost, to byla jedna
z nejhorších věcí, jakou jsem já, ostatně asi i James Clime viděli. Snažil
jsem se nás dostat zpět na ulici. To se také povedlo. Byli jsme na ulici, a
z ktreréhokoliv okna nás mohl zabít sniper.
„No tak
dělej Jamesi, musíme jít.“
„Deme. to je
rozkaz!“ Ten den
jsme v tom městě zabili čtrnáct němců, zbytek utekl. Ve Vierville našel
věčný odpočinek pouze Dennis Werker, jenž mu
salva z německého kulometu utrhla nohy, a pak také Robert Bernitt, kterému
zase sniper doslova utrhl kus tváře.
Vierville,Francie
6.červen 1944 09:32
Ale ještě
něco se tam ten den odehrálo. Stalo se to asi půlhodiny po neštastném incidentu
s granátem. Clime byl od té doby viditelně otřesen, ale když jsem mu řekl,
at si nachvíli odpočine, tak jen suše odvětil.
„Nic mi
neni, deme dál.“ Dostali jsme se skoro k náměstí. Byla tam taková ulice, jenž
měla po obou stranách takové ty Francouzké podchody. Na jejím konci byl dům, který
měl podivně otevřené horní okno. Já byl schovaný na druhém konci ulice za
rohem. Clime byl za mnou. Opatrně jsem podíval za roh. To okno mě ihned
praštilo do očí. Německé jednotky si mě naštěstí zřejmě nevšimly, a tak jsem se
tam koukl o trochu pozorněji. Byla vidět hlaven německého kulometu MG-42. Otočil
jsem se tedy na Jamese.
„Tudle ulici
musíme někudy vobejít. Vzadu je německej kulomet.“
„Seru ti na
tu kurva, tak at si mě ti sráči zastřelej. Stejně je to na hovno. Kurva! Seru
ti na to Greene! Seru ti na to!“ Načež
vběhl na tu ulici. Němci samozřejmě nezaváhali a sundali ho hned první salvou
střel do hrudi. Svalil se na záda a na jeho obličeji bylo vidět, že ho ani
nějak netrápí, že za malou chvíli zemře, ale že zabil tři civilisty. To ho
trápilo.
