1.Kapitola
New
Orleans,USA,1 červen 1995
Jmenuji se
Thomas Green. Narodil jsem se tady v New Orleansu 25.května 1922. Můj otec
se jmenoval Peter Green a pocházel z přímo z New Orleans. Vyučil
se,pracoval jako zedník u jedné firmy. Někdy kolem roku 1919 potkal ženu jménem
Theresa Levin. Rok poté se vzali a ona přijala jeho jméno Green. To byla má
matka. Velice poctivá a věrná žena. Můj otec byl také velice přívětivý muž. Byla
jsme prostě taková normální štastná rodinka. Ovšem pouze do roku 1929. Otce
vyhodili z práce a v té době byl problém sehnat nějakou pořádnou
práci. Dostal se tak pouze k příležitostným pracem a v té době se
také stal alkoholikem a proto stejně většinu peněz co vydělal, tak propil. Později
se ještě přidala závislost na morfiu a jeho zkáza byla dokonána. Zemřel někdy
v lednu roku 1935 na podchlazení.
Ve svých sedmi letech jsem se zpřátelil s Peterem Marlowem a
bratry Cloweovými. Společně jsme dokončili základní školu. Vybrali jsme si
dokonce i stejnou střední školu. Pouze náš vybraný obor se lišil. Tam jsem
poznal Johna Nowaka a Toma Francise, kteří chodili se mnou do třídy. Všichni
jsme se také společně přihlásili do armády. Šestice přátel, co chtěla zažít
nějaké to dobrodružství na bitevním poli. Rád bych Vám ted řekl o tom, jaké to
bylo nádherné období mého života a jak rád na něj vzpomínám. Ne. Takouvoutu
stupidní lež tu vykládat nebudu a ostatně ani nechci. Přihlásit se do armády
když to strýček Sam potřeboval, bylo sice šlechetné gesto, jenže zároven to je
asi mé nejhorší rozhodnutí mého života. Na konci mého dlouhého vyprávění jedné
epizody mého života asi pochopíte, co mám tím na mysli. Věci které jsem ve
válce prožil a viděl, mě občas ze snů budí i ted.
Peter
Marlow, John Nowak, Joe Clowe, George Clowe a Thomas Francis. Nikdo z nich
tu dnes už není. Někdo z nich zemřel ve válce,někdo na stáří. A právě o té
válce, o těch strašlivých bojích, o tom všem umírání a o hrůzách války, Vám
chci něco povědět než i já se vydám za svými kamarády. A víte,co? Já se vlastně
za nimy docela těším. Můj syn zemřel před dvěma lety při bojích v Perském
Zálivu a jeho žena mě posléze z jejich domu dala sem, do nějakého
polorozpadlého domova důchodců na předměstí New Orleans, kde nás bude urážet a
šikanovat nějaký zasraný personál. Už mám pouze vybledlé vzpomínky na své
nejlepší přátele.
Výcvikový
tábor Toccoa červen 1942
Parný letní
den na jihu, v Georgii, ideální jít takhle k nějakému jezeru či řece a
pěkně si tam zaplavat. Ne však pro nás. Budíček v šest třicet, ranní
rozcvička v sedm, snídaně v sedm třicet a potom běh, chvíli volno, orientační
běh a potom dle nálady každého velicího. Nám byl přidělen jako velicí, muž
jménem Matthew Franzen, tvrdý,ostrý a nekompronisní chlap. Vždy nás sledoval a
pozoroval snad každý náš krok a při, byt jen sebemenším provinění následoval
okamžitě trest. Nikdo, z těch koho jsem znal ho neměl rád. Ale mohl jsem přeci
dobrovolně odejít. Zřejmě jsem to tehdy měl udělat.
Do armády jsem se přihlásil společně s několika mými
dobrými kamarády s kterými jsem tou dobou chodil na střední. Byli to Peter
Marlow, John Nowak, Thomas Francis, Joe Clowe a Jeho bratr George. Tou dobou
jsme nikdo z nás neměli ani ponětí o tom co nás čeká ve válce za hrůzy. Zatím
jsme ale měli jiné starosti. Celodenně nás dusil náš velicí, poručík Franzen. Nevím
jak mohl mít toho muže někdo rád. Neustále nás komandoval a někteří lidé
z naší roty to nevydrželi. Dokonce to chtěl zabalit i Joe Clowe, no
naštestí mu to rozmluvil jeho bratr George. Oni dva si vlastně byli něco jako
nejlepší kamarádi. Byli sehraná parta. My všichni jsme byli sehraná parta.
Okolí Upottery,Anglie
2.červen 1944
„Tome,nejdeš
si zahrát basket?“ volal na mně
George Clowe
„Ne, du si
číst, ale zejtra nad tebou vyhraju, to ti řikám.“ Geogre byl vysoký atletický typ a
v jeho společnosti byla vždycky nějaká sranda.
„Se bojíš, že
bych s tebou zamet, co? Ale já tě chápu že se nechceš ztrapnit, já mám
prostě dneska nějakou formu.“
„Ty vole, a víš čim to bude. To bude tim, jak si se dneska při
běhu flákal.“
„A neřikej
snad že ses ty neflákal, co?“ řekl
se srandovním úšklebkem Marlow který šel kolem.
„No, jo máš
recht, ale stejně nejdu.“
„No tak nic,
tak zatim nazdar.“ Potom
jsem už slyšel jak tam George přemlouvá další lidi aby si s nim šly
zahrát. Před svým stanem jsem potkal dalšího kamaráda, tentokráte
z výcvikového tábora. Jmenoval se Everett Harp. V jednotce platil za
největší drbnu a docela hajzlíka, to ale pouze pro toho, kdo s ním nebyl
za dobře.
„Nazdar Harpe, co tu chceš?“
„Chceš
slyšet žhavé novinky ohledně našeho milovaného poručíka Franzena?“
„Že se ptáš?
Tak vo co de?“
„Řiká se že
ho degradovali na desátníka protože prej na jednoho kluka, kterej neposlouchal
jeho zasraný příkazy vytáh svoji pětačtyricítku.“ Řikal to s potutelným úsměvem na tváři.
„Hajzl, já
sem řikal, že na něho taky jednou dojde. A co ten kluk? Kdo to byl?“
„Právě sem
ti řek všechno co vo tom vim.“
„Tak dík za
žhavý zprávy, já si ted du trochu vorazit, tak zdar.“
„Zdar“ Vim že je to špatné, ale po téhle zprávě se mi
zas o něco zvedla nálada, poněvadž tenhle hajzl si nezasloužil nic jiného. Vždyt
Franzen snad nedělal celý dny nic jiného než to, že nás ustavičně kontroloval, zdali
u sebe nemáme nějaké zakázané věci, jestli máme řádně vyčištěnou pušku a
podobně. A za nesplnění těchto jeho, někdy až nesmyslných podmínek následoval
povětšinou ne individuální, ale společný trest. Ale nakonec jsem to hodil za
hlavu a konečně si až do večerního nástupu četl.
Žádné komentáře:
Okomentovat